Psychologická podpora
Hasiči se při zásazích setkávají i s lidmi, kteří se hůře vyrovnávají s psychologickou zátěží, kterou jim mimořádná událost přinesla. Tito lidé mívají žal nad ztrátou blízkých, nad ztrátou pro ně významného majetku, mívají strach a úzkost o osobní bezpečí a tělesné bezpečí blízkých apod. Tato zátěž je může na čas výrazně ovlivnit a sami se s ní jen těžko vyrovnávají. Tím, že jim hasiči již v prvopočátku pomohli, mívají u postižených důvěru, a proto jim mohou pomoci i s psychickými potížemi.
Každého, kdo prožije nějakou mimořádnou událost, se tato událost dotkne. Není neobvyklé, že tito lidé mívají deprese a neuvažují plnohodnotně. I když si to nepřipouští, pomůže jim „psychologická" podpora druhých.
Lidé s depresemi většinou kladně reagují na tichou a klidnou přítomnost lidí, ke kterým mají důvěru, a pomáhá jim, když jsou tito lidé schopni jim naslouchat. Pomáhá jim, když naslouchající přijímají informace ušima, očima a „mimosmyslovým radarem" ve snaze co nejlépe pochopit situaci a potřeby přeživšího. Zde jsou návody, jak nejúčinněji naslouchat.
Především je dobré umožnit ticho. Ticho dává přeživšímu čas, aby si uvědomil sebe a své pocity. Ticho ho může pobídnout, aby se rozhovořil. Přeživšího podporujeme tím, že s ním a jeho zkušeností jednoduše „jsme". Dále je dobré slova doprovázet nonverbálě. Oční kontakt, pokyvování hlavou, pečující výraz tváře a příležitostné „ah-ha" dává přeživšímu na srozuměnou, že posluchač je na postiženého vyladěný. Osvědčené je také rozšířené opakování. Porozumění, zájem a vcítění sděluje pracovník tehdy, když opakuje části toho, co přeživší řekl. Prostřednictvím rozšířeného opakování také kontrolujeme přesnost sděleného, vyjasňujeme nedorozumění a dáváme přeživšímu na vědomí, že ho posloucháme. Dobrá úvodní slova jsou: „Takže říkáte, že..." nebo „Slyšel jsem, že říkáte...". Účinné je také zrcadlení pocitů. Pokud si všimneme, že tón hlasu přeživšího nebo jeho gesta naznačují zlost, smutek nebo strach. Můžeme pak reagovat: „Slyším, že máte zlost, strach apod., je to tak?" Pomáháme tak oběti určit a vyjádřit její pocity. Dovolte mu vyjádření pocitů. Možnost vyjádřit slzami a zlostnými projevy silné pocity je důležitou součástí uzdravení. Vyjádření pocitů často pomůže oběti, aby se pak lépe zapojila do řešení problémů. Posluchači by měli vždy zůstat uvolnění, klidně dýchat a dávat přeživšímu na srozuměnou, že mít pocity je v pořádku.
Říkejme:
- To jsou normální reakce na katastrofu.
- Je pochopitelné, že to takto prožíváte.
- Nezblázníte se, ujišťuju vás.
- Nebyla to vaše chyba, udělal(a) jste, co šlo.
- Věci už možná nikdy nebudou jako předtím, ale budou lepší a vy se budete cítit lépe.
Neříkejme:
- Mohlo by to být horší.
- Vždycky si můžete pořídit jiného psa/jiné auto/jiný dům.
- Nejlepší bude, když se prostě něčím co nejvíc zaměstnáte
- Vím, jak se teď cítíte.
- Je třeba žít dál.
V základu uvedeného seznamu „Neříkejme" najdeme často lidskou touhu spravit bolestnou situaci oběti nebo zařídit, aby se oběť cítila lépe. Pokud od nás přeživší takové výroky uslyší, může si však výsledně připadat spíše přehlížený, nepochopený nebo ještě více sám. Nejlepší je, když přeživším dovolíme, aby měli svoje vlastní prožitky, pocity a výhledy.
Za nezbytné pro vytvoření pomáhajícího vztahu jsou považovány projevy úcty a nehodnotící postoj naslouchacího.
Katastrofická zátěž často narušuje myšlení a působí potíže při plánování. Někteří přeživší se cítí událostmi zavaleni a reagují buď ochromením nebo neproduktivní přespřílišnou aktivitou. Můžeme proto vést oběti prvními kroky řešení problémů a pomáhat jim tak, aby si stanovili, co bude mít přednost a na jakou činnost se zaměří. Pomáhá, když vyberete jeden problém. Určíme ho jako nejnaléhavější a přednostně se na něj zaměříme. Problém by měl být relativně řešitelný, neboť okamžitý úspěch při řešení významným způsobem vrací pocit sebedůvěry a schopnosti zvládat situaci. Při setkání se zdánlivě nekonečnými potřebami oběti můžeme pocítit pochopitelnou snahu pomoci jakýmkoli možným způsobem. Začít se přespříliš angažovat a dělat pro přeživšího příliš mnoho však obvykle není v jeho nejlepším zájmu. Pokud se nám daří oběti zplnomocňovat, aby problémy řešily samy, cítí se schopnější, způsobilejší a lépe vybaveni do střetu s další překážkou.
Pomáhat potřebnému člověku znamená sdílet s ním jeho problémy, starostí a úzkosti - někdy až do intimních detailů. Takto se sdílet nelze bez pocitu důvěry, která vzniká na základě vzájemné úcty. Všechny rozhovory musí být považovány soukromé a důvěrné. Bez souhlasu osoby, které pomáháme, by se žádný údaj neměl probírat někde jinde (kromě situací krajní nouze, kdy usoudíme, že jedinec ublíží sobě nebo ostatním).